dýchající zeď (mýtus)

Dýchající zeď zní krásně v reklamním letáku. Fyzikálně to ale zeď nedělá, dýchá člověk, ne cihla.

Difuzí prostupuje stěnou opravdu vodní pára, v množství, které se dá spočítat na papíře a je zlomkem toho, co potřebuje byt k výměně vzduchu. Skutečné dýchání místnosti obstarává větrání oknem nebo rekuperací, ne materiál ve zdi.

Psal jsem kdysi o panelácích pokřtěných polským polystyrenem, dýchajícím lepidlem a silikonovou omítkou bez silikonu. Marketing rád půjčuje slovo dýchání kde se dá, od lepidla po cihlu, aniž by mu na tom fyzika dala za pravdu.

Někdo naopak sklouzne k opačné fobii a bojí se, že cihla, co nedýchá, ho v domě udusí. Realita je nudnější než obě krajnosti, kvalitu vzduchu řeší větrání a difuzní vlastnosti skladby, ne to, jak hezky zní slovo v prospektu. Podobný mýtus žije u pevnosti betonu, kde lidé taky věří vlastnímu pocitu víc než zkoušce v laboratoři.