Jádrový vývrt

Když se hádá o vině betonárka, projektant a zhotovitel, argumenty na papíře nikam nevedou. Rozhodne váleček betonu vyříznutý přímo z konstrukce.

Korunkový vrták s diamantovými zuby vyvrtá do zdi nebo desky válec o průměru pár centimetrů. Díra po něm se zatáhne sanační maltou, samotný váleček jde do laboratoře na lis, který ho tlačí, dokud nepraskne. Tlak v okamžiku prasknutí prozradí skutečnou pevnost betonu, ne tu z projektu.

Je to zásah do konstrukce, proto se dělá cíleně a v omezeném počtu, tam, kde jde o skutečnou pochybnost, ne z rutiny. Předchází mu obvykle méně invazivní Schmidtovo kladívko, které pevnost jen odhadne odrazem, a teprve když čísla nesedí, přijde na řadu vrták.

Výsledek z laboratoře je pak těžko zpochybnitelný argument u jakéhokoli sporu o pevnost betonu. Beton buď splnil třídu, do které byl navržený, nebo ji nesplnil, a papír s razítkem laboratoře na tom nic nezmění.