pokrývač

Úžlabí je pro doktora prohlubenina těla. Pro stavaře průsečnice dvou střešních ploch. Pro pokrývače je to hlavně místo, kde se práce zpomalí, protože se tam musí řezat tašky na míru a hlídat spád na obě strany.

Pokrývač chodí po střeše tam, kde by se normální člověk bál stát. Boty má měkké, přilnavé, speciální, a kdo je vidí poprvé v akci na hřebeni sedlové střechy, přísahal by, že se dívá na nohy z úplně jiného světa.

Na stavbě se dneska stavařem nazve leckdo, kdo drží kladivo aspoň jednou týdně. U pokrývače tahle inflace tolik nefunguje, práce ve výšce s taškou v ruce odhalí amatéra do pěti minut.

Kulaté razítko nemá a nepotřebuje ho, na rozdíl od autorizovaného inženýra nebo autorizované osoby. Střechu nekreslí, střechu dělá. A když se povede, nikdo si jí nevšimne, což je u řemesla ten nejlepší kompliment.