Titanzinek

Škrábanec na titanzinku není ostuda na fasádě. Za pár týdnů zšedne, patina ho sama zahojí a nikdo nepozná, kudy tudy prošel montér s kladivem v kapse.

Horší je, co plech nesnese vedle sebe. Dešťová voda z měděného žlabu, stékající po titanzinkové střeše, vyvolá bodovou korozi, protože měď uvolňuje ionty, které zinek rozežerou zevnitř. Stejně jedovatý je kontakt s čerstvou maltou nebo mokrým betonem, zásaditost si s patinou nerozumí. Detail oplechování atiky posazený rovnou do betonu bez oddělovací vrstvy najde díru přesně tam, kde plech ležel na mokrém povrchu.

Titanzinek se navíc roztahuje teplem víc, než by si člověk myslel u kovu. Bez dilatačních spojů a správného uchycení klempíř postaví střechu, která za horkého léta zvlní jako plechovka od sardinek. Na stavbě proto nekoukám na barvu ani lesk, koukám, jestli detail dýchá a jestli se plech nikde nedotýká mědi nebo betonu bez ochrany.